Tykáme si?

Tykáme si?

Ahoj!” zdravím běžce, který běží proti mně. „Dobrý den!“ slyším odpověď. „A sakra, zase jeden, kterýmu je blbý tykat paní v letech,” pomyslím si.

To vypadám tak příšerně staře? Rozhodně se na to necítím. A kromě toho, my běžci si přece tykáme.

Svého času, coby mladá dívenka, jsem vykala všem. V mém okolí byl kdekdo starší než já. Pokud mi dotyčný nenabídl tykání, nikdy bych mu sama od sebe neřekla: „TY.“

Postupem let začali lidé kolem mě jaksi mládnout. Ne snad, že by došlo k nějakému kouzlu a oni vypili, na rozdíl ode mě, elixír mládí, ale objevují se lidé, kteří jsou mladší než já. Nevím proč, ale je jich pořád víc a víc. A oni mě považují za paní. Postarší. Jenže já si pořád připadám jako holka. Má duše je mladá. Je to duše holky.

Když jsem se poprvé setkala s legendou ultra běhu, běžeckým guru Milošem Škorpilem, řekla jsem mu: „Dobrý den!”

„Ahoj, tak ty poběžíš s náma?”

Vykulila jsem oči a potěšeně si pomyslela: „Aha, asi si tykáme.“ Bez nějakých oficialit jsme přešli do tykání a bylo to pro mě moc moc příjemné. I on má duši pořád mladou.

„No jasně, my běžci si přece tykáme!”

Od té doby už to vím!!!

Už vím, že při předbíhání se nevolá: „Pane doktore, pozor, předbíhám vás vlevo.” Ale: „Bacha, vlevo! Díky.”

A tak každému běžci tykám. Bez ohledu na jeho i můj věk. „Běžci a běžkyně, klidně mi tykejte, já nejsem tak stará!“

Zdroj: Blog autorky