Tak už s tím hubnutím přestaň!

Hubnutí a běh. Spojené nádoby? Pokud si myslíte, že začnete běhat a kila půjdou kvapem dolů, tak vás trochu zklamu. Není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát…

souck

V poslední době často slýchávám věty typu:

„Ty jsi hodně zhubla, viď?“ „Měla bys už s tím hubnutím přestat.“

Je sice pravda, že jsem za uplynulý rok trochu zhubla, ale nebylo to až tak moc. Asi tři až pět kilogramů. Což zase nepovažuji za dramatický úbytek na váze. Ale že by to bylo tak vidět?

Začala jsem přemýšlet, jak to vlastně bylo a je.

Nikdy jsem nebyla tlustá. Jako dítě jsem byla spíš hubená. Takové to průsvitné dítě, které veškerý svůj volný čas tráví nad knihou. V pubertě se moje tělo začalo měnit z dítěte v ženu. Dodnes slyším, jak moje prababička s pýchou v hlase prohlásila za mými zády: „Ta holka má ale pořádnej zadek!“

Prababička byla šťastná, že dobře vypadám. Já se propadala hanbou, jak můžu vůbec s takovým zadkem chodit mezi lidi. Podotýkám, že mi bylo asi 14 let a vážila jsem něco kolem 50 kg. Postupem let mi k zadku přibyl i nějaký špíček kolem pasu, ale nic tak hrozného.

Jenže prababiččina slova nade mnou visela jako Damoklův meč.

Mé mládí se začalo točit kolem diet. Už jako sedmnáctiletá holka jsem znala kalorické tabulky nazpaměť tam i zpět. Ale ten můj zadek, ten se mne držel pevně.

Po třetím porodu mi ještě nějaké to kilíčko přibylo. Tahle kila jsem už neshodila. Pořád jsem ale byla úplně normální ženská. Jen v hlavě měla „tu větu“. A tak jsem v zrcadle viděla to, co jsem chtěla vidět. Zřejmě můj nějaký ochránce mne zachránil před anorexií, která u mě naštěstí nepropukla. Ale myslím si, že to bylo na hraně.

Jednou jsem při surfování po internetu narazila na seriál o běhání Miloše Škorpila. Běh popisoval s takovou láskou. Vypadalo jednoduše to běhání.

V hlavě mi začalo blikat červené světlo: „…no jasně, běh, ten je na hubnutí úplně nejvíc vhodný… Vždyť přeci všechny běžkyně jsou tak krásně štíhlé… Tudy vede moje cesta a to by bylo, abych ten zadek konečně po letech neodložila.“

Okamžitě jsem se nadchla pro běhání. Začátky byly krušné.

Byla jsem ženská po čtyřicítce, máma tří dětí. Naposledy jsem běhala ve škole. Díky tomu jsem běh neměla ráda. Vůbec jsem neviděla důvod, proč tuto činnost provozovat. Převažovaly důvody, proč ji neprovozovat – funím, jsem rudá, zpocená a ještě smrdím, nemohu popadnout dech. Opravdu nevím, co na tom kdo vidí.

Až do doby, kdy zablikalo červené světlo. Důvod se našel.

Své začátky dnes vynechám. Chci přece mluvit o zhubnutí, že?

Začala jsem běhat, abych shodila svůj mnohokrát proklínaný zadek. A hle… Pokud čekáte, že zadek se každým výběhem ztrácel a zmenšoval, tak jste na omylu. Já začala běhat a ono se nic nedělo! Ale já nacházela v běhu něco, co bych tam nikdy nehledala.

Že by mi běh mohl přinášet něco jiného než zhubnutí? Opravdu – objevila jsem běh! Tu krásu nepoznaného! Běh pro běh. Začala jsem běhat jen pro pocity, které mi běh dával. Pokud bych chtěla zhubnout, tak už jen proto, abych byla lehčí. Abych nezatěžovala kolena. Najednou mi můj zadek nevadil. Přestala jsem tuhle věc řešit. Už jsem se neprohlížela ze všech stran v zrcadle.

Je sice pravda, že některé běžecké legíny jsem dala manželovi, protože dle mých slov: „…dělají mi velkej zadek.“

Postupem času jsem začala pociťovat, že k běhu patří i výživa. Tak jsem si ji vystudovala. A celou rodinu včetně mě začala zdravě krmit. Tehdy jsem propojila běh a sport se správným stravováním.

A pak se mi stalo, že jsem od svého okolí začala slýchat větu: „Ty jsi hodně zhubla, viď?“

Pořádně jsem se podívala do zrcadla a zjistila, že je zadek fuč! Váhový úbytek není velký, ale změna je zřejmě viditelná. Svaly jsou sice těžší, ale lépe vypadají.

A jak to tedy je?

Moje zkušenost napovídá, že je třeba vytrvat. Nevzdávat se, když se zdánlivě nic neděje. Začít správně jíst a správně se hýbat. A otázku zadku nebo váhy neřešit moc urputně. A pak jednoho dne zjistíte, že jste se svojí postavou spokojeni.

Slovo na závěr: „Uvědomila jsem si, že v zrcadle vidím jen to, co chci vidět!“

„Pozor, je to v hlavě!“ 🙂