Musíme si pomáhat?

Občas se každý dostane do situace, ze které se pomocí ruky, kterou si nosí s sebou, nedokáže dostat. Pak se snaží najít někoho, kdo mu hodí záchranný kruh. My jsme se ocitli v tomto stavu o  povánočním víkendu.

clanok_foto_503

Každý rok, ihned jakmile zapadnou dveře za svátečními vánočními dny, vyrážíme obytným autem na hory. Vyvětrat těla zkažená vánočním obžerstvím, které, ač smrtelným hříchem, nás naprosto pohltí. Letos padl los na běžkování v Jizerských horách.

„Teď potmě už nahoru nepojedu, zaparkujeme tady, ráno přejedeme na Jizerku, je tam lepší nástup do stopy,” konstatoval drahý a rychle opustil volant, aby namíchal drink hodný pravých horalů, tedy rum s kolou.

V noci nás probudil silný vítr. Parkovali jsme na, skoro bych si troufla říci, náhorní plošině a chvílemi jsem měla obavy, aby vítr auto nepřevrátil. Teploměr v závětří ukazoval -12°C. Ráno jsme vyvenčili psa, udělali si snídani, poklidili, zasedli na místa určená k jízdě, tedy řidič za volant, já vedle. Muž zastrčil klíček do zapalování, otočil jím… a nic! Udělal to znovu, výsledek stejný. Toto auto má dvě baterky, jednu na jízdu a druhá pohání obytnou část. Protože tu druhou kupoval nedávno, byl si jist, že je plně funkční. Nevím sice jak, ale přes kabely, pustil „šťávu“ z funkční baterky do nefunkční, a mě pověřil startováním. Výsledek byl stále stejný. Byl zřejmě v takovém šoku, že se zeptal i mě, jestli nemám nějaký nápad. Začala jsem ze sebe chrlit moudra z časopisů pro ženy – zamrzlá nafta, zamrzlý motor. Když to nezabíralo, přešla jsem na parketu, které rozumím: „Vždyť ty jsi už úplně vomrzlej, pojď na čaj, víš přece, že vítr pocitově snižuje teplotu.”

Nakonec usoudil, že musíme sehnat traktor, který nás roztáhne.

„To jsem zvědavá, kdo v neděli v poledne bude ochotnej startovat traktor, aby nás roztáhnul. A po obědě až si všichni dají pivo, to už bude úplně passé,” sejčkovala jsem.

Bereme rukavice, čepice a vyrážíme do vsi Horní Polubný. Když vidíme traktor a u něj pána, rozpohybujeme svá na kost promrzlá těla a běžíme za ním. Ten ještě netušil, co budeme chtít, a proto před námi neutekl. Muž s ním zapředl odbornou řeč. Já jen fascinovaně zírala na staršího muže, který v této nekřesťanské zimě měl na sobě flanelovou košili, rozepnutou do půli hrudi, odkud mu vykukovalo šedivé ochlupení (že by srst?), kolem krku tlustý stříbrný řetěz, který zmražený musel studit při jakémkoli pohybu, přes košili pletenou vestu, jen tak ledabyle zapnutou na poslední zbývající knoflík, na hlavě mini čepičku, která nezakrývala ani jedno ucho, ruce bez rukavic a na nohou gumáky. U těch si nejsem jistá, jestli nebyly vyteplené. Pánovi evidentně nebyla zima, zatímco mně zalezlo za nehty na rukou i nohou a klepala jsem se jako ratlík, přestože jsem na sobě měla několik vrstev funkčních hadrů.

Domorodci se nás nezželelo, zřejmě není nadšen davy turistů, které atakují jeho jindy poklidnou vísku. Dal nám pár obecných rad, že když to nebude baterka, tak to bude určitě startér, což už ten můj chlap věděl.

Jako zbití psi jsme se vrátili k vozu. S nadějí, jsme znovu zkoušeli nastartovat, k žádným změnám pochopitelně nedošlo. Vítr foukal stejně silný, přestože společně se sluncem vylezla teplota o jeden celsiový stupeň.

Jakmile jsme trochu rozmrzli,  rozhodli jsme, že nebudeme čekat na zázrak v autě, ale vyrazíme znovu do vsi. Třeba se něco stane – potkáme anděla, ten luskne prstem a auto pojede. Tak téhle pitomosti nevěřil ani jeden z nás, včetně psa. Pak jsme uviděli zaparkovaný další traktor u jednoho malého pensionku. Sice s obavami, ale protože jsme byli v úzkých a mohli jsme být maximálně odmítnuti, jsme zazvonili. Otevřela starší dáma. Začali jsme jí vysvětlovat naši situaci, „a když tady vidíme ten traktor.” Nenechala nás domluvit a zavolala dovnitř. Přišel pán. V krátkém rukávu, v ruce vidličku. Znovu jsme spustili svůj mlýnek.

„Ten traktor než rozchodím, tak to bude trvat hodinu, ale já mám čtyřkolku, to roztáhneme. Jen prosím vás nemůžu hned, musím něco dodělat v kuchyni,” omlouval se. „Kde stojíte? Já přijedu za čtvrt hodiny, nebojte, to půjde,” s naprostým klidem, bez mrknutí oka konstruktivně jednal.

Rozplakala jsem se dojetím a měla chuť ho políbit (je otázkou jestli by byl z toho nadšený a jestli by nakonec ještě necouvl!).

A opravdu. Sotva jsme došli k autu a připravili vlečné lano, na parkoviště se přiřítilo malé autíčko Subaru. Z něj vylezl onen pán. Tentokrát oblečený ve sportovní teplé bundě, na hlavě sportovního kulicha a vypadal jako od Horské služby. Oba chlapi si domluvili gesta, sedli za volanty, a vyrazili. Subaru malou chvilku tancovalo na sněhu, jak ho Ford nechtěl poslechnout. Ale pak se vzepjalo na zadní, zahráblo, a Ford se mu vydal na milost. Z kopečka si Ford vzdychnul, hrknul, krknul, prdnul a vypustil z výfuku plyn. Chlapi si dali znamení. Zastavili, odpojili vlečné lano, chvilku jsme se se vzácným zachráncem přetahovali o peníze, které si dle našeho zasloužil, a kvůli kterým to on nedělal. Znova mi ukápla slza dojetí.

Zamávali jsme si a anděl v podobě horského vůdce i s maličkým Subaru odfrčel dovařit oběd pro hosty svého penzionu.

„Vážený neznámý zachránče, myslím, že tato má slova nebudete číst. Přesto vám z celého srdce děkujeme a jsme rádi, že je ještě možné padnout na člověka, který cizího člověka v nouzi bez řečí vytáhne z bryndy.“

V ten den jste mi zlepšil pohled na lidi kolem nás. Nebo snad opravdu existují andělé?

Ať tak či tak, děkuji!