V loňském roce 16. až 17. listopadu jsme se s Honzou zúčastnili charitativní akce, Františkolázeňské 23hodinovky, kterou pořádala Běžecká škola Miloše Škorpila a Farní charita Cheb. Startovné dobrovolné. Výtěžek šel na občanské sdružení Joker.

Vzpomínky na běh už vyprchaly, ale pocit z něj ve mně stále přetrvává. A protože se blíží další ročník, který už bude trvat celých 24 hodin, vracím se zpět. Chci se podělit právě o to, co ve mně zbylo z toho dlouhého, předlouhého běhu.

Za prvé:

úplně přesně si vybavuji, pokud se řekne FL23, ten pocit sounáležitosti. Vidím běžce, kteří kroutí kolečka o délce 1,15km tam a zpět. Pořád dokola a dokola. Když tě to už nebaví doprava, otočíš směr. Po určité době se běžci poznávají, zdraví se navzájem vždy, když se potkají. V duchu si některé pojmenovávám. Třeba podle toho, jak běží, jak jsou oblečeni, jak na mě mávají…

Za druhé:

konečně běžím někde, kde se neodehrává ten šílený boj o čas. Najednou máme všichni času dost. Celé dvacet tři hodiny. Přemýšlet nad svým životem, nad sebou. Poznávat sami sebe. Zamyslet se nad tím, jdu-li správnou cestou. Vyřešit, alespoň v myšlenkách něco, co nás trápí a sužuje.

Za třetí:

ten čas, který nám na tomto běhu byl dán, můžeme využít pro setkávání. Nalezení nových běžeckých známých. Popovídání si. Něco, jako když zajdeme s kamarádkou na kávu nebo na vínko. A to nejen s lidmi, se kterými se známe už dávno.

Za čtvrté:

ač je to k neuvěření, tempo je velice příjemné. Nejen já, ale i opravdoví závodníci běží fakt pomalu. Přece jen, pokud chcete vydržet běhat delší dobu, není možné běžet 3-4min/km.

Za páté:

pokud mě bolely nohy z běhu, úplně v klidu jsem přešla do chůze. Když mě přemohl spánek, šla jsem si lehnout. A přesto vzdálenost, kterou jsem zdolala, čítala 70,15 kilometrů. Jela jsem na tento běh s myšlenkou: „Když to půjde, dám maraton.“ Netušila jsem, že „to půjde“ a netušila jsem, že bych mohla uběhnout či ujít nějakou delší vzdálenost. V naprosté pohodě. Pravda, po skončení jsem si nemohla sednout, vstát, bolelo mě úplně všechno. Vlastně všechno ne. Nebolely mě vlasy.

Za šesté:

vzhledem k tomu, že běh byl věnovaný lidem s handicapem, ať již duševním nebo fyzickým, uvědomovala jsem si mnohem hlouběji, jaké to je žít a být jiný. Když mě už všechno bolelo a přestal mě běh bavit, vzpomněla jsem na lidi s handicapem. Já si tu naříkám, že nemůžu běžet a oni nemohou ani chodit. Oni si nemohou jen tak vyjít na nákup nebo na procházku. Oni nemohou konat běžné denní činnosti. A denně překonávají překážky. Tito lidé si zaslouží náš ohromný obdiv a úctu. Přesto se ocitají na pokraji společnosti.

Pojďme jim pomoci. 

Proto se i letos zúčastníme s Honzou Františkolázeňské 24hodinovky. Protože tím můžeme alespoň malinko pomoci. Nejen finančně. Ale hlavně i tím, že se s nimi setkáme, dáme do řeči a dáme jim pocítit trochu pochopení a porozumění.

Tak neváhejte, běžci, chodci, lidé, kteří se chcete trochu  projít, proběhnout, provětrat na čerstvém lázeňském vzduchu. Vy, kteří chcete pomoci dobré věci.  Přijeďte 16. listopadu do Františkových Lázní. Společně se tam potkáme a budeme mít čas si vše říct.

Vždyť být odlišný je normální!