Běh mi zachránil život

Tento příběh jsem se rozhodla napsat, abych ukázala všem, kteří již ztratili vůli a motivaci k tomu, aby zcela změnili svůj život – a to i těm, které ostatní zcela odepsali a mají na sobě nálepku „nějak dožít“.

forma

Můj příběh začíná ještě v době, kdy náš národ svíral totalitní režim, což se projevovalo i ve sportu, který zcela podléhal tehdejším pravidlům jednotlivých tělovýchovných svazů. Bylo mi teprve 5 let, když se moji rodiče rozhodli, že by dítko s mírnou obezitou mohlo začít sportovat. Byla zima, takže volba padla na ledovou plochu a kurzy krasobruslení. Neuvěřitelné nadání pro tento sport ze mě udělalo během následujících pár let několikanásobnou šampiónku a to i na republikové úrovni. Jedno vítězství stíhalo druhé a s tím i nároky na kondiční přípravu. Třífázové každodenní tréninky zahrnující až 6 hodin tréninku na ledě i v tělocvičně mě provázely celých 10 let – od doby, kdy jsem se stala členkou krasobruslařské reprezentace. Velká zátěž a každodenní pobyt v zimě (mnohdy až v -20°C) způsobily časté angíny a zápaly plic, které mi zdevastovaly plíce. To, že se muselo na důležité tuzemské či mezinárodní závody i ve stavu nemoci a horeček, ani popisovat nemusím. Cítila jsem se zdravotně zcela vyčerpána.

fotka beh mi zachranil1

 

V 18 letech jsem ze dne na den s touto zátěží skončila. Vrcholový sport mi vzal vše – dětství, zdraví, nervy a chuť do sportu. Diplomy jsem spálila, medaile vyházela, desítky pohárů porozdávala. Rozhodla jsem se vynahradit si vše dokonalým odpočinkem a užíváním si všeho, co jsem si musela do té doby odepírat.

Nicnedělání a dobré jídlo, které mi bylo dosud odepřeno, způsobily nárůst váhy o 15 kg a ta neustále stoupala. Šok organismu zvyklého na zátěž a pohyb na sebe nedal dlouho čekat. Začalo se mi hůř dýchat, nemohla jsem vyjít schody, přidaly se potíže se srdcem a strach, že se mi udělá venku zle, mě přinutil být neustále doma. Lékařská diagnóza po roce tohoto životního stylu zněla katastroficky: obstrukční choroba, persistující těžké astma bronchiale, chronický kašel, tachykardie. Za rok se k tomu přidala trombóza, takže jsem žila pod nánosy léků, které způsobovaly desítky vedlejších účinků, a já byla nucena ležet doma a každý den doufat, že se dožiju dalšího rána. Ležením a jídlem, které bylo jedinou mou radostí, mi váha skočila z původních 45 kg na 75. Ležící tučná troska připomínající mrože v posledním tažení jsem přežívala den po dni. Lékaři měli pro mě jedinou radu – vyhýbat se jakékoli zátěži a doufat, že nebude hůř.

lekar_zprava

 

A vtom se to stalo!

lesni_cesta

V době, kdy jsem byla zcela na dně fyzických i psychických sil, obklopena léky a útrpnými výrazy blízkých, jsem se rozhodla jít se projít. Vyšla jsem z domu a vydala se k nejbližšímu lesu. Na úzké cestě vedoucí do mírného kopce jsem ho uviděla. Starší muž (odhadem 70 let) svižně vyklusával po lesní pěšině a z jeho výrazu byla patrná neuvěřitelná radost z pohybu. Nemohla jsem uvěřit, že i v tak pokročilém věku se může někdo věnovat sportu jako je běh. Vzpomněla jsem si na životní motto své babičky: „Jestli budeš někdy na dně, nezapomeň, že jsi tam jen proto, aby ses mohla znovu odrazit vzhůru!“ Ten okamžik mi změnil život – hned druhý den ráno jsem se nasoukala do tepláků a vyrazila. Nejprve to byla jen nesmělá půlhodinová chůze lesem s inhalátorem a léky v ruce. Za týden jsem přidala další půlhodinu. Za měsíc se z téměř 80 kil stalo 65, začala jsem i mírně vyklusávat a lékařka mi snížila dávku léků. Po půl roce jsem již vtahu uběhla 5 km a zahodila inhalátor a všechnu chemii. Váha se ustálila na 53 kg.

Jsem jedním z mála pacientů s těžkým astmatem, kterému se podařilo zcela vyléčit. Lékaři to považují za zázrak či náhodu, já ale vím své – stálo mě to hodně úsilí a hlavně pevné vůle vydat se každý den pro špetku toho zdraví do lesa a překonat lenost a pohodlí, které tak moc sváděly k tomu, sednout si před televizi či notebook a rozdělat si křupavé brambůrky či oplatky.

Je rok 2014. U lékaře jsem byla naposledy před rokem s menší virózou, kterou jsem chytla od svých žáků ve škole, kde učím. Neberu trvale žádné léky, nemám diagnostikováno žádné chronické ani akutní onemocnění. Každou sobotu a neděli si jdu zaběhnout svoji hodinovou a mnohdy i časově delší trasu překrásnou lesnatou krajinou. Každé ráno ve všední dny vybíhám v 5:45 na svoji svižnou půlhodinovou trasu lesem a po osvěžující sprše se vydávám do práce za svými žáky. I těm svůj příběh vyprávím a mnohé z nich motivuji k tomu, aby pohybem zlepšili nejen svoji postavu, ale hlavně zdraví, kterého se některým moc nedostává. Počítačová generace si začíná totiž vybírat svoji daň. Vždy mě potěší, když vidím, jak někteří z nich vybíhají na svoji první běžeckou trasu a plni emocí se mnou probírají běžecká témata.

fitko

Běh se stal mou nedílnou součástí a vděčím mu za záchranu svého života. A co napsat na závěr? Držte se svých snů a nebojte se udělat ten první krok!

Roční tréninkový plán pro absolutní či notorické běžecké začátečníky

Martině běh zachránil život. Lidé, kteří chodí na Běžeckou školu, většinou o prospěšnosti a životodárnosti běhu nepochybují, ale možná znají ty, které mají rádi a již dlouho se je snaží přesvědčit, že by to měli alespoň zkusit. Pro ně, ale hlavně pro ty, jež chtějí definitivně přesvědčit, že se nemusí běhu bát, že stačí nejdříve začít chodit, tak jako Martina, a pak už se jim to postupně rozeběhne samo, je určen Roční běžecký tréninkový plán Miloše Škorpila pro všechny, kteří se po letech opět rozhodli hýbat. Zkuste jim jej nabídnout, ostatní už nechte na nich, semínka budou zaseta a to by bylo, aby z nich něco nevyrostlo :).

Zdroj: napsala Martina Skalková/Běžecká škola Miloše Škorpila